Synchronicita • životní cesta • vnitřní vedení

Když máte pocit, že Vás život někam vede

Měli jste někdy pocit, že jste byli přesně ve správnou chvíli na správném místě?

Měli jste někdy pocit, že jedna zdánlivě obyčejná okolnost spustila celý řetězec dalších událostí a teprve s odstupem jste pochopili, kam Vás vlastně dovedla?

Možná se Vám dostala do ruky inspirativní kniha právě ve chvíli, kdy jste ji potřebovali. Možná jste potkali člověka, který pronesl jedinou větu, ale ta ve Vás zůstala ještě mnoho let. Někdo Vám vnukl myšlenku, doporučil cestu, představil Vás dalšímu člověku nebo otevřel dveře, o kterých jste do té chvíle ani nevěděli, že existují.

A někdy je to přesně naopak.

Něco, co jsme si velmi přáli, se před námi zavře. Plán nevyjde. Cesta, kterou jsme považovali za správnou, se začne komplikovat. Až mnohem později možná zjistíme, že nás právě tato překážka vlastně odvedla jinam – tam, kam jsme se potřebovali dostat.

Pro mě je možná nejzajímavější chvíle, kdy se jednotlivé události začnou zvláštním způsobem spojovat.

Jedna přivede druhou.

Potkáte člověka, který Vám doporučí určitou knihu. V knize objevíte myšlenku. Tato myšlenka Vás přivede ke studiu. Při studiu potkáte dalšího člověka. A o několik let později si najednou uvědomíte, že nebýt onoho prvního setkání, možná byste dnes stáli úplně někde jinde.

Když se díváme dopředu, život často působí chaoticky. Když se ale ohlédneme zpět, některé věci začnou vytvářet překvapivě souvislý obraz.

Dokážeme tato jemná vedení vůbec vnímat?

Možná ano. A možná jsme někdy natolik zaměstnáni představou, jak přesně by měl náš život vypadat, že si jich ani nevšimneme.

Čekáme velké znamení. Přitom může přijít velmi nenápadně.

Nemyslím si, že bychom měli za každou maličkostí hledat tajemné poselství. Ale myslím si, že stojí za to být pozorní.

Protože některé věci v našem životě se opravdu objeví ve chvíli, kdy jsme na ně připraveni.

Moje cesta k Aura-Somě

Podobně to bylo i u mě s Aura-Somou.

Aura-Soma byla součástí mého života mnoho let. Pracovala jsem s barvami, učila se, sbírala zkušenosti a postupně poznávala další souvislosti. Velmi dlouho jsem cítila, že bych se této práci chtěla věnovat více a jednou prostřednictvím ní pomáhat také ostatním.

Jenže život měl v určité době jiné priority.

Můj syn byl malý, měla jsem spoustu jiné práce a jednoduše nebyl ten správný čas všechno rozvinout tak, jak jsem si kdysi představovala.

Mohou v nás zůstat mnoho let. Mohou dozrávat spolu s námi. A jednoho dne se okolnosti začnou skládat trochu jinak.

Jeden vánoční svátek jsem měla velmi živý sen. Ve snu jsem jasně cítila, že přišel čas všechny své znalosti, zkušenosti a dlouholetou práci nějakým způsobem zhmotnit.

Vytvořit místo, kde by lidé mohli Aura-Somu nejen nakupovat, ale také jí více porozumět. Místo, kde nebude lahvička pouze krásným barevným předmětem, ale kde člověk dostane také vysvětlení, inspiraci a možnost objevit, co pro něj určitá barva může znamenat.

A právě z této myšlenky postupně vznikla cesta k e-shopu.

Nebylo to ze dne na den. Ale něco se ve mně tehdy změnilo.

Jako bych najednou věděla, že už není potřeba čekat.

Některé věci potřebují svůj čas

Když se dnes ohlížím zpět, uvědomuji si ještě jednu zvláštní věc.

Od dětství jsem určitou synchronicitou okolností potkávala lidi a učitele, kteří mi různými způsoby říkali, že jednou budu pracovat s lidmi nebo jim nějakým způsobem pomáhat.

V té době jsem často vůbec netušila, co si pod tím představit.

Člověk někdy dostane určitou myšlenku mnohem dříve, než je připraven ji skutečně žít.

A pak musí uběhnout deset, dvacet nebo ještě více let.

Musíme něco zažít. Něco pochopit. Něco ztratit. Něco se naučit. Několikrát změnit názor. A především dozrát.

Teprve potom někdy pochopíme, co nám možná někdo kdysi dávno chtěl říct.

Musela jsem si na některé věci opravdu mnoho let počkat. Dnes ale vnímám právě ty roky zkušeností jako velký dar.

Když se rozhodneme, začnou se věci dávat do pohybu

Moji učitelé vždy říkávali, že pokud člověk něco dělá skutečně s odhodláním, synchronicita událostí na sebe často nenechá dlouho čekat.

Dnes této větě rozumím možná trochu jinak než dříve.

Nemusí to nutně znamenat, že se svět zázračně přizpůsobí každému našemu přání.

Možná se stane něco mnohem jednoduššího.

Ve chvíli, kdy se pro něco skutečně rozhodneme, začneme být pozornější k možnostem, které kolem nás byly možná už dávno.

Všimneme si člověka, kterého bychom dříve přehlédli. Odpovíme na nabídku, kterou bychom dříve odložili. Začneme číst jinou knihu. Zeptáme se. Napíšeme první e-mail. Uděláme první malý krok.

A právě tento krok vytvoří možnost dalšího.

Pak dalšího.

A najednou máme pocit, že se věci začaly dávat do pohybu téměř samy.

Možná právě tady vzniká ona zvláštní hranice mezi naším rozhodnutím a synchronicitou života. My uděláme svůj krok – a život odpoví tím, co přinese dál.

Někdy nás život vede i tím, že řekne „ne“

Je snadné mluvit o vedení ve chvíli, kdy se před námi otevírají dveře.

Mnohem těžší je vnímat ho ve chvíli, kdy se zavírají.

Přitom právě zpětně často zjistíme, že některé věci, které nám tehdy připadaly jako velké zklamání, nás odvedly od cesty, která pro nás možná nebyla správná.

Někdy nevyjde práce. Někdy se rozpadne spolupráce. Někdy musíme opustit určitou představu. Někdy se okolnosti postaví úplně jinak, než jsme plánovali.

A právě tím vznikne prázdný prostor, do kterého může přijít něco dalšího.

Možná tedy vedení nespočívá pouze v tom, že nás něco přitahuje určitým směrem.

Někdy nás život stejně výrazně vede tím, že nás z jiné cesty jednoduše odvede.

Možná zjistíte, že ve Vašem životě bylo podobných okamžiků mnohem více, než jste si uvědomovali.

Život nemusíme mít celý naplánovaný

Čím jsem starší, tím méně věřím tomu, že musíme znát celý plán.

Možná stačí vědět, jaký má být další krok.

Některé věci se ukážou až během cesty. A některé dveře se jednoduše nemohou otevřít dříve, protože bychom ještě nevěděli, co s tím, co se za nimi nachází.

Proto mám dnes ráda myšlenku, že člověk nemusí mít všechno pod kontrolou.

Může mít svůj záměr. Může pracovat. Může být odhodlaný. Může dělat maximum.

A zároveň může nechat určitý prostor i životu.

A možná jste i Vy někdy zažili chvíli, kdy jste si s odstupem řekli:

„Kdyby se tehdy nestalo právě toto, nikdy bych se nedostal tam, kde jsem dnes.“

Je to náhoda?

Synchronicita?

Osud?

To už si musí každý z nás pojmenovat sám.

Já pouze vím, že některá setkání, některé myšlenky a některé okamžiky přišly do mého života v době, kdy jsem je potřebovala.

A že mnoho věcí, které dnes považuji za přirozenou součást své cesty, začalo kdysi jedním velmi nenápadným okamžikem.

Možná právě proto stojí za to být pozorní. Nikdy totiž nevíme, která zdánlivě obyčejná událost právě teď otevírá dveře k další části našeho života.