Rakovina a Kvintesence Krista | Přijetí, síla a naděje

Rakovina a Kvintesence Krista

Když se zastaví čas a člověk začne hledat sílu jiným způsobem

Přijetí • Víra • Láska • Odvaha • Hodnota života

Rakovina znamená zastavení.

Je to stopka v životě. Najednou se změní priority, vztah k vlastnímu tělu, k času, k budoucnosti i k věcem, které nám ještě před několika dny připadaly nesmírně důležité.

Když jsem byla velmi mladá a začínala jsem dělat terapie, poprvé jsem se setkala s ženou, která procházela onkologickým onemocněním.

Jmenovala se Daniela.

Byla to neskutečná osobnost. Velmi chytrá, vnímavá a uvědomělá žena. Přesto jednoho dne i ona vyslechla diagnózu, na kterou podle mě člověk nikdy nemůže být skutečně připravený.

Své příběhy píšu autenticky, protože se domnívám, že právě v autenticitě je skutečná síla.

Pamatuji si, jak moc jsem si přála, aby to Daniela zvládla. Modlila jsem se za ni. Doufala jsem. Následovaly velmi těžké měsíce, které nakonec skončily jejím odchodem.

Bylo to moje první tak blízké setkání s rakovinou a byla jsem tehdy opravdu velmi mladá.

Daniela mě velmi inspirovala. Právě ona mi opakovaně kladla na srdce, abych začala pracovat s lidmi a s Aura-Somou.

Možná ani netušila, jak hluboko se její slova ve mně uloží.

Provázela jsem ji i obdobím odcházení. Nosila jsem jí květiny. Povídaly jsme si. Smály jsme se. A přitom jsme obě věděly, že času ubývá.

Často mi říkala, že dlouhé roky nebyla spokojená se svým tělem ani se svým životem. Stále něco hledala. Chtěla zhubnout. Neměla se ráda takovou, jaká byla.

Byla to její vlastní životní bilance. Nikdy bych si nedovolila říci, že právě toto způsobilo její rakovinu. Takto jednoduché vysvětlení tak závažného onemocnění neexistuje. Byla to ale slova ženy, která na konci života hodnotila svou vlastní cestu a říkala mi, co by dnes vnímala jinak.

Na naše poslední setkání nikdy nezapomenu.

Měla nádherně čisté oči.

Byla v nich zvláštní průzračnost. Klid. A smíření.

Ještě mnoho let potom jsem přemýšlela, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsem mohla něco poznat, říct nebo udělat.

Dnes si myslím, že nemohla.

Na Danielu vzpomínám dodnes. Na její sílu, odvahu, nadhled a moudrost, kterou dokázala rozdávat právě ve chvíli, kdy sama procházela jedním z nejtěžších období svého života.

Terapie a konzultace Aura-Soma nejsou jednoduchá práce. Dotýkají se lidské duše – a ta bývá mnohdy velmi křehká.

Každý člověk přichází s jiným příběhem. Někdo nemůže otěhotnět. Někdo hledá lásku. Jiný má pocit, že se mu v životě neustále opakují stejné těžké situace. Někdo ztratil směr, někdo sám sebe.

Těch příběhů jsou stovky a žádné dva nejsou úplně stejné.

Člověk, který chce tuto práci skutečně dělat, podle mě potřebuje nejen mnoho znalostí, ale především otevřené srdce. Musí umět naslouchat, nesoudit a respektovat, že před ním stojí člověk se svou vlastní cestou, zkušeností a citlivostí.

A právě proto jsem spojila téma onkologického onemocnění s Kvintesencí Krista.

Věřím v duchovní svět a metafyziku. Fascinuje mě také svět kvantové fyziky a otázky, které nám otevírá.

Ale zároveň věřím medicíně.

Nemám potřebu stavět tyto světy proti sobě.

Moderní medicína dokáže věci, které byly ještě před několika desetiletími nepředstavitelné. 

Vedle ní ale podle mě existuje ještě druhý prostor.

Prostor lidské duše.

Protože onkologickou léčbou neprochází pouze tělo. Člověk tím vším prochází také uvnitř sebe.

Někdy pozoruji, že lidé bojují nejen s nemocí, ale také s představou léčby samotné.

Chemoterapie může být pro tělo i psychiku velmi náročná. O tom není pochyb. Ale vedle strachu z vedlejších účinků může existovat také vnitřní odpor: Nechci, aby se mi tohle dělo. Nechci tu léčbu. Nechci být nemocná. Nechci, aby můj život vypadal právě takto.

A tomu naprosto rozumím.

Právě v takových chvílích ráda mluvím o Kvintesenci Krista, protože její téma pro mě velmi silně souvisí s přijetím.

Přijetí ale neznamená rezignaci.

Neznamená přestat bojovat o svůj život. Neznamená vzdát se léčby ani přestat hledat možnosti.

Pro mě znamená přestat spotřebovávat všechnu svou vnitřní sílu bojem proti skutečnosti, která právě nastala.

Protože právě v přijetí se podle mě může narodit nový začátek.

Nové uvědomění. Nová odvaha. Nový vztah k sobě. A především nová touha žít.

Když člověk prochází vážným onemocněním, čas najednou získá úplně jinou hodnotu.

Už není samozřejmý.

Najednou nepočítáte jen týdny v kalendáři. Počítáte jednotlivé kontroly, výsledky, cykly léčby, dny, kdy vám je dobře, chvíle s lidmi, které milujete.

A mnoho věcí, které předtím zabíraly obrovský prostor v hlavě, se najednou stane naprosto malichernými.

Co si o mně kdo myslí. Kdo mi co řekl. Kdo měl pravdu. Jestli je všechno dokonale uklizené. Jestli máme o dvě kila více. Jestli jsme měli odpovědět jinak.

Tváří v tvář skutečné životní zkoušce některé starosti ztratí svou velikost.

Člověk si často myslí, že život začne později.

Až zhubnu. Až budou děti větší. Až vydělám více peněz. Až skončí toto těžké období. Až budu mít více času. Až bude všechno konečně tak, jak si představuji.

Jenže život se odehrává právě teď.

A vážná nemoc dokáže tuto jednoduchou pravdu ukázat až bolestivě jasně.

Když sedíte na chodbě onkologického oddělení, svět opravdu vypadá jinak.

Najednou vidíte, kolik energie jsme schopni ztratit kvůli věcem, které ve skutečnosti nejsou důležité.

Proto říkám: buďte vděční.

Ne nějakou naučenou vděčností, kdy si musíme každé ráno odříkat seznam pěti věcí.

Ale skutečně.

Za to, že můžete vstát z postele. Za to, že můžete obejmout člověka, kterého milujete. Za obyčejnou kávu. Za zahradu. Za psa, který štěká. Za děti, které vás někdy rozčilují. Za možnost někam jet. Za chuť jídla. Za tělo, které pro vás každý den dělá tisíce věcí, aniž byste o nich museli přemýšlet.

A nezabývejte se příliš dlouho malichernostmi.

Protože malichernosti mají jednu zvláštní vlastnost – dokážou spolykat obrovské množství života, když jim to dovolíme.

Okolí může být nesmírně důležité. Rodina může pomáhat, přátelé mohou držet za ruku, můžeme člověka doprovázet, naslouchat mu a vytvořit mu bezpečný prostor.

Ale z toho, co jsem během let měla možnost pozorovat, existuje část této cesty, kterou musí každý člověk projít uvnitř sebe.

Nikdo za něj nemůže zpracovat jeho strach.

Nikdo za něj nemůže odpovědět na otázky, které se najednou začnou vynořovat.

Nikdo za něj nemůže najít jeho vlastní smíření.

Můžeme však jít kus cesty vedle něj.

Daniela mě před mnoha lety naučila něco, čemu jsem tehdy možná ještě úplně nerozuměla.

Čas si nekoupíme.

A život není samozřejmost.

Proto na sebe nečekejte až na někdy.

Nečekejte s láskou k vlastnímu tělu, až bude dokonalejší. Nečekejte s odpočinkem, až budete mít všechno hotové. Nečekejte s tím, co vás naplňuje, až přijde vhodnější okamžik.

Možná je tím vhodným okamžikem právě dnešek.

Život je dar.

A nejkrásnější způsob, jak za něj poděkovat,
je opravdu ho žít.

Naslouchejte především sobě

Pokud procházíte vážným onemocněním nebo náročnou léčbou, používejte Kvintesenci Krista vždy podle svých aktuálních možností a pocitů.

V tomto období může být člověk mnohem citlivější na vůně a pachy a něco, co mu bylo dříve příjemné, může najednou vnímat úplně jinak. Proto není potřeba nic nutit ani dodržovat určitý rituál za každou cenu.

Méně je někdy více. Někdy může stačit opravdu malé množství, jindy pouze přítomnost lahvičky nebo vědomá chvíle zastavení. A mohou přijít také dny, kdy vám její vůně nebude příjemná vůbec – i to je naprosto v pořádku.

Každý člověk prochází nemocí i léčbou jinak. Respektujte proto své tělo, svou citlivost a to, co právě potřebujete. Kvintesence zde nemá být další povinností, ale jemnou možností podpory ve chvíli, kdy vám její přítomnost dělá dobře.