Strachy dětí a naše vzorce

Jak pomoci dítěti k většímu klidu a sebejistotě

Každé dítě přichází na svět jiné. Jedno je odvážné a vrhá se do všeho po hlavě, druhé potřebuje nejprve chvíli pozorovat, třetí je mimořádně citlivé na prostředí, lidi, hluk nebo změny.

A právě proto bychom dětský strach neměli vnímat jako něco, co je potřeba co nejrychleji odstranit.

Strach je do určité míry přirozenou součástí vývoje dítěte. Dítě se teprve učí rozumět světu kolem sebe, svým pocitům i tomu, co je skutečně nebezpečné a co pouze neznámé.

Někdy se bojí tmy. Jindy nechce zůstat samo. Může se bát školy, nového kolektivu, odloučení od rodičů, neúspěchu, lékaře, konfliktu nebo něčeho, co dospělému připadá úplně nepodstatné.

Pro dítě je ale jeho pocit skutečný.

Děti nám někdy nastavují zrcadlo

Děti jsou neuvěřitelně vnímavé. Ještě dávno předtím, než umějí přesně pojmenovat, co se kolem nich děje, zachytí tón hlasu, napětí v místnosti, nervozitu rodiče nebo atmosféru mezi dospělými.

Možná dítě ani neví, proč je maminka nervózní. Neví, co se řeší v práci, proč se rodiče pohádali nebo proč je v rodině náročnější období.

Ale změnu atmosféry cítí.

A někdy na ni reaguje po svém.

Začne se více držet rodiče. Nechce spát samo. Je plačtivější. Zlobí. Má problém odejít do školy nebo školky. Začne být nejisté v situacích, které předtím zvládalo bez potíží.

Neznamená to, že jsme jako rodiče něco pokazili. Znamená to jen, že děti a rodiče žijí ve společném emočním prostoru.

A právě proto může být někdy největší pomocí dítěti naše vlastní zastavení.

Zeptat se sami sebe:

Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče.

Potřebuje především vztah, ve kterém může zažívat bezpečí, hranice, přijetí a pocit, že i nepříjemné emoce jsou součástí života.

Když dítě neumí říct, co ho trápí

Dospělý většinou dokáže říct: „Jsem nervózní, protože mě zítra čeká důležitá schůzka.“

Dítě takovou schopnost často ještě nemá.

Místo slov proto mohou přijít slzy, vztek, bolest bříška před školou, odmítání nějaké situace, lpění na rodiči nebo zdánlivě nevysvětlitelné chování.

Někdy proto není potřeba dítě neustále vyslýchat otázkou: „Tak čeho se vlastně bojíš?“

Mnohem užitečnější může být vytvořit prostor, ve kterém samo postupně najde cestu ke svým pocitům.

Může kreslit. Hrát si. Vyprávět příběh. Vybrat si barvu. Sedět vedle nás. Nebo jednoduše chvíli mlčet.

I mlčení může být způsob komunikace.

Barvy jako jednoduchý způsob komunikace

A právě tady je pro mě systém Aura-Soma při práci s dětmi nesmírně zajímavý.

Dítě nemusí znát význam žádné barvy. Nemusí vědět, co která lahvička představuje, ani proč po nějaké barvě sahá.

Barvu si jednoduše vybere.

Děti totiž většinou ještě nemají tak silnou potřebu všechno analyzovat jako dospělí. Pokud se jim něco líbí, natáhnou po tom ruku.

A právě jejich spontánní výběr může být krásným začátkem rozhovoru.

Můžeme se potom ptát:

„Co ti ta barva připomíná?“
„Jak se u ní cítíš?“
„Kdyby ta barva uměla mluvit, co by ti řekla?“

Nemusíme odpovědi hodnotit ani opravovat.

Můžeme jednoduše poslouchat.

Pomandery jako součást malého rodinného rituálu

Pomandery Aura-Soma mohou být jedním z jednoduchých způsobů, jak do každodenního dne přinést barvu, vůni a chvíli vědomého zastavení.

Místo toho, abychom je dítěti představovali jako něco, co ho má „spravit“, můžeme z jejich používání vytvořit příjemný rituál.

Třeba před školou. Před spaním. Před důležitým dnem. Po návratu domů. Nebo ve chvíli, kdy cítíme, že je toho na dítě příliš.

Dítě tak může mít něco známého, co je spojené s pocitem domova, blízkosti a pozornosti.

Dětská sada Aura-Soma – barvy pro jednotlivé fáze vývoje

Pokud vás práce s barvami u dětí oslovuje více, krásnou možností je také Dětská sada Aura-Soma – jemní průvodci pro malé i velké duše.

Tvoří ji Equilibrium lahvičky B11 až B15, které jsou v systému Aura-Soma tradičně spojovány s tématy dětství, růstu, bezpečí, komunikace, moudrosti a postupného vývoje osobnosti.

Není ale určena pouze dětem.

Je stejně zajímavá i pro dospělé, protože témata dětství si neseme hluboko v sobě celý život.

Někdy je právě reakce našeho vlastního dítěte tím, co nám připomene něco z našeho vlastního příběhu.

Strach z odmítnutí. Potřebu být hodný. Snaha nezklamat. Obava něco říct. Pocit, že musíme všechno zvládnout sami.

A pak se práce s dítětem může velmi nenápadně stát také cestou k našemu vlastnímu vnitřnímu dítěti.

Nesnažme se dítěti odstranit každý strach

Možná je ale ještě důležitější jedna věc.

Naším úkolem není vytvořit dítěti svět, ve kterém se nikdy nebude bát.

Takový svět neexistuje.

Můžeme mu ale pomoci postupně zjistit, že strach je pocit, který přijde a zase odejde. Že i když se něčeho bojí, může udělat malý krok. A že když něco nezvládne napoprvé, není to selhání.

Právě z těchto malých zkušeností může postupně vyrůstat skutečná sebejistota.

Ne sebejistota založená na tom, že dítěti stále říkáme, jak je úžasné.

Ale hlubší pocit:

Malé každodenní věci mají velký význam

Nemusíme každý den dělat něco výjimečného.

Pro dítě mají často největší hodnotu úplně obyčejné momenty.

Právě z těchto zdánlivě malých okamžiků se skládá dětský pocit bezpečí.

Každé dítě má svoji vlastní cestu

Některé děti potřebují více času. Jiné více prostoru. Jedno potřebuje obejmout, druhé si nejprve sedne o kousek dál a přijde samo.

Nesrovnávejme je.

Dítě, které se dnes bojí vstoupit do nové třídy, může být za několik let tím, kdo bude dodávat odvahu ostatním.

Citlivost nemusí být slabost.

Může se z ní stát mimořádná schopnost vnímat lidi, tvořit, naslouchat a chápat svět v jemnějších odstínech.

A možná právě to děti potřebují nejvíce – ne aby je někdo předělal, ale aby jim někdo pomohl objevit, co už v sobě mají.

Barva může být začátkem rozhovoru.

A někdy právě jeden malý okamžik pozornosti otevře dveře k tomu, co dítě zatím neumělo říct slovy.

Vytvořeno pro AuraSomaShop.cz