vděčnost   •   život   •   vnitřní klid

Vděčnost v maličkostech

Vděčnost není poučka z knihy. Je to stav bytí, ze kterého začneme svůj život vnímat úplně jinak.

Vděčnost není nějaká poučka z knihy, kdy máte pocit, že jste vděční, ale uvnitř je přitom stále prázdnota.

Vděčnost je stav bytí.

Stav, kdy vám začnou dávat smysl i nepříjemné věci, které do vašeho života přicházejí. Neznamená to, že vás nebolí nebo že z nich máte radost. Jen už vás tolik nestrhávají. Začnete uvažovat logicky nad tím, jak danou situaci řešit, co můžete změnit a co už možná změnit nemůžete.

Vděčnost je stav, kdy už nic nežádáte.

Kdy netlačíte na život, aby vám něco dal přesně v podobě, jakou jste si představovali. Začnete tvořit ze svého vlastního pocitu.

Můžete tomu říkat vnitřní modlitba, práce s vědomím, energie, kvantová fyzika nebo jakkoliv chcete. Podle mě vůbec není důležité, jak tento stav pojmenujeme.

Život je souhrnem emocí a prožitků

Život je souhrnem nejrůznějších emocí a prožitků a každý z nás se během něj potká se spoustou věcí.

S radostí, láskou a štěstím, ale také se strachem, zklamáním, ztrátou nebo situacemi, kterým vůbec nerozumíme.

A všechno tohle má na nás nějakým způsobem dopad. Ve fyzické i duševní rovině.

Mnoho lidí se nechá unést emocemi, které potom nedokážou zpracovat ani pustit. Neustále se vracejí k určitým událostem, lidem a situacím. Přemýšlejí nad tím, co se mělo stát jinak, co jim kdo udělal, co ztratili nebo proč něco nedopadlo podle jejich představ.

A postupně si tak vytvářejí neharmonické prostředí nejen ve své mysli a duši, ale podle mého vnímání také ve svém těle.

Rozumět slovům ještě neznamená je žít

Když jsem jako velmi mladá četla Louise L. Hay a její knihu Miluj svůj život, měla jsem pocit, že těm slovům rozumím.

Uteklo ale mnoho času, než jsem si uvědomila, že jsem tehdy chápala jejich význam, ale ještě jsem je nežila.

A myslím si, že právě v tom je obrovský rozdíl.

Můžeme přečíst desítky knih o osobním rozvoji. Můžeme rozumět větám o lásce, vděčnosti, odpuštění nebo přijetí. Ale skutečně pochopit jejich význam někdy trvá mnoho let.

Člověk je musí prožít.

Musí se sám dostat do situací, kdy zjistí, že některé věci opravdu nelze ovládat. Že nemůže mít pod kontrolou všechny lidi kolem sebe ani všechny okolnosti svého života.

A právě tehdy začíná některým slovům rozumět úplně jinak.

Tolik lidí se celý život honí za penězi

Mnoho lidí se honí za tím, že chtějí vydělávat peníze.

Ano, je to pochopitelné. Člověk potřebuje k životu peníze. Potřebuje zajistit svoje potřeby, bydlet, jíst, postarat se o rodinu a dopřát si také věci, které mu dělají radost.

Na tom není nic špatného.

Ale tolik lidí touží po hmotných věcech, že přitom někdy zapomínají na to nejdůležitější. Na svůj vlastní život.

Na to, jestli jim to všechno v konečném důsledku skutečně stojí za to.

Člověk může celý život něco dohánět. Více peněz. Větší dům. Lepší auto. Další úspěch. Další věc, kterou ještě potřebuje.

A jednoho dne zjistí, kolik času při tom uplynulo.

Čas je přitom jediná věc, kterou si nikdo z nás nemůže koupit.

Vděčnost začíná v maličkostech

Možná právě proto začíná skutečná vděčnost v úplných maličkostech.

V tom, že se ráno probudíte. Že můžete otevřít okno a nadechnout se. Že máte vedle sebe člověka, se kterým můžete mluvit. Že můžete obejmout své dítě. Že si můžete udělat čaj nebo kávu a na chvíli si sednout.

Jsou to obyčejné věci. Právě proto je často vůbec nevnímáme.

Kolik energie věnujeme druhým lidem

Ženy se trápí tím, jestli je manžel podvádí či nikoliv. Jestli má milenku nebo ne. Samozřejmě to může být úplně stejně i opačně.

A nechci tím říct, že podobné věci nebolí nebo že jsou bezvýznamné.

Ale pokud jednoho dne skutečně pochopíte, co znamená milovat svůj život, začnete se od některých těchto věcí postupně osvobozovat.

Protože pochopíte, že neustále něco chtít od druhého člověka nemá smysl.

Chtít, aby se změnil. Chtít, aby vás miloval určitým způsobem. Chtít, aby něco udělal. Chtít, aby nikdy neodešel. Chtít mít jistotu, že se nikdy nic nezmění.

Nic takového podle mě v životě nemáme zaručené.

Můžeme milovat druhého člověka, ale nemůžeme ho vlastnit.

Můžeme ovlivnit svůj život, svoje jednání a svoje rozhodnutí. Ale nemůžeme řídit život někoho jiného.

A právě vděčnost nám podle mě pomáhá vrátit pozornost zpět k sobě a k tomu, co skutečně máme.

Ani život našich dětí nemůžeme mít pod kontrolou

Podobně je to s dětmi.

Rodiče se trápí, aby jejich děti vystudovaly, aby měly dobrou práci, dobrého partnera, aby byly úspěšné, zdravé a spokojené.

Ano, život je o píli a důslednosti. Je o odpovědnosti a o tom, že člověk pro některé věci musí něco udělat.

Ale nikdy nebudeme mít všechny situace a všechny věci pod kontrolou.

Ani život vlastních dětí.

Můžeme jim něco předat. Můžeme jim ukazovat cestu. Můžeme jim vytvořit zázemí, být jim oporou a pomáhat jim.

Ale jednou budou muset žít vlastní život. A také udělají vlastní chyby. Stejně jako jsme je udělali my.

Možná je právě vděčnost i určitým druhem důvěry.

Důvěry v život.

Ne slepé důvěry, že všechno vždy dopadne přesně tak, jak chceme. Ale důvěry, že nemusíme držet všechny nitky světa ve svých rukou.

Když přestaneme tolik žádat

A možná právě tehdy, když přestaneme tolik žádat, začne k nám život přicházet jiným způsobem.

Ne proto, že jsme si něco vynutili, ale protože už netvoříme ze strachu, nedostatku nebo pocitu, že nám něco chybí.

Začneme tvořit z vděčnosti za to, co už máme.

A pokud v tomto vnitřním nastavení skutečně žijeme, mohou k nám začít přirozeně přicházet lidé, příležitosti i věci, které s námi rezonují.

Ne všechno, co si vymyslíme. Možná právě to, co je pro nás skutečně dobré.

Vděčnost není čekání na dokonalý život

Myslím si, že spousta lidí čeká, až budou mít důvod být vděční.

Až budou mít více peněz. Až potkají správného partnera. Až děti vyrostou. Až se vyřeší jejich problémy. Až budou zdravější. Až bude všechno konečně v pořádku.

Jenže takový okamžik možná nikdy nepřijde.

V životě se pořád něco děje. Jedna věc skončí a objeví se jiná.

A právě proto je podle mě důležité objevit vděčnost ještě uprostřed obyčejného života.

Ne až bude všechno dokonalé. Ale právě teď.

Vděčnost není stav, kdy nemáte žádné problémy. Je to stav, kdy problémy přestanou ovládat celý váš vnitřní svět.

Začnete je řešit tak, jak nejlépe umíte, ale zároveň si uvědomujete všechno ostatní, co ve svém životě máte.

A když se tento pocit skutečně usadí uvnitř člověka, není už potřeba ho předstírat nebo si ho neustále připomínat.

Prostě tam je.

V obyčejném ránu.
V rodině.
V práci.
Ve zdraví.
V rozhovoru.
V tichu.
V možnosti něco tvořit.
V člověku, který je právě vedle vás.

Ve všech těch maličkostech, kolem kterých jsme možná celé roky chodili a vůbec jsme netušili, jak jsou ve skutečnosti veliké.

barvy   •   vnitřní svět   •   osobní cesta

Aura-Soma jako brána k vašemu vnitřnímu světu

Barvy někdy dokážou ukázat to, co v sobě již dávno cítíme, ale ještě jsme tomu nedokázali dát jméno.

Aura-Soma může být jemnou bránou k vašemu vnitřnímu světu.

Prostřednictvím barev vám může pomoci vnímat témata, která právě ve svém životě řešíte, místa, která potřebují více pozornosti, ale také váš potenciál, dary a možnosti dalšího růstu.

Neukazuje pouze naše silné stránky. Někdy nám nastaví zrcadlo právě tam, kam se nám příliš dívat nechce. K našim obavám, starým vzorcům, nejistotám nebo tématům, která stále opakujeme.

A právě v tom podle mě spočívá její skutečná hodnota.

Aura-Soma vám neříká, kým máte být. Spíše vám nastavuje zrcadlo, ve kterém můžete lépe zahlédnout sami sebe.

Nestačí použít lahvičku jednou za čas

A pokud se touto cestou opravdu vydáte a budete na sobě pracovat, nestačí si jednou za čas nanést lahvičku a čekat, že se všechno samo změní.

To je bohužel málo.

Pokud má barva skutečně vstoupit do vaší každodennosti a vy ji chcete vnímat jako součást své práce se sebou, potřebuje čas, pravidelnost a pozornost.

Stejně jako ve všem ostatním je i tady potřeba určitá důslednost a píle.

Nestačí něco udělat jednou a potom několik týdnů čekat na změnu. Vnitřní práce je proces.

Teprve když s barvou a její kvalitou pracujete delší dobu, může se její působení začít promítat do toho, jak sami sebe vnímáte, jak reagujete na určité situace a jaké změny ve svém životě dokážete skutečně udělat.

Některá uvědomění nejsou pohodlná

Výsledky se mohou dostavit, ale někdy přijdou úplně jiným způsobem, než jste si původně představovali.

Možná si při uvědomění některých věcí popláčete.

Možná pochopíte něco, co jste dlouhou dobu nechtěli vidět.

Možná zjistíte, že určitý vztah, prostředí nebo způsob života už není v souladu s tím, kým se postupně stáváte.

Možná někteří lidé z vašeho života odejdou.

A možná budete muset pustit i některé svoje vlastní představy, očekávání nebo jistoty, kterých jste se dlouho drželi.

To všechno může bolet.

Ale vnitřní proměna podle mě není o tom, že budeme celý život obcházet všechno, co je nepříjemné.

Je také o odvaze podívat se na některé věci pravdivě.

Stát jako strom ve větru

Právě tehdy je podle mě důležité zůstat pevní.

Neznamená to být tvrdí nebo bez emocí.

Naopak.

Můžete cítit smutek, zklamání, strach i nejistotu. Ale zároveň někde hluboko uvnitř sebe vnímat, že nemusíte padnout pokaždé, když kolem vás začne foukat silnější vítr.

Můžete zůstat spojeni sami se sebou.

S vědomím, že i věci, kterým v danou chvíli nerozumíme, mohou mít svůj hlubší význam.

A postupně začnete reagovat jinak

Možná právě to je jedna z největších změn, které si na sobě časem všimnete.

Život nepřestane přinášet výzvy.

Lidé kolem vás se nepřestanou měnit. Některé věci nebudou podle vašich představ a ne všechno budete mít pod kontrolou.

Ale vy sami na ně můžete začít reagovat jiným způsobem.

S větším klidem.

S větším nadhledem.

S menší potřebou všechno okamžitě vyřešit nebo kontrolovat.

Začnete lépe rozpoznávat, kdy je potřeba jednat a kdy je naopak čas něco pustit.

Možná právě v tom spočívá skutečná vnitřní proměna. Ne v tom, že život přestane přinášet výzvy, ale v tom, že vy na ně začnete odpovídat jiným způsobem.