Když se věci nedějí podle našich představ – o trpělivosti, důvěře a odevzdání

Když se věci nedějí podle našich představ

Trpělivost • důvěra • přijetí • odevzdání

Možná nás život někdy nezastavuje proto, že je něco špatně. Možná jen nechce následovat mapu, kterou jsme mu předem nakreslili.

Někdy si naplánujeme věci úplně přesně. V hlavě máme vytvořený určitý scénář, jak by se měly odehrát, v jakém pořadí a ideálně také kdy. Vytvoříme si svou vlastní pomyslnou mapu a podle ní se vydáme na cestu.

Určitě to zná každý z nás. Dokud všechno probíhá podle této mapy, jsme spokojení. Máme pocit jistoty a kontroly. Jenže potom přijde něco, s čím jsme nepočítali. Drobná změna, zdržení, chyba, jiný výsledek – a najednou nás to dokáže vychýlit z rovnováhy mnohem více, než bychom čekali.

Mně se to někdy stává například u balíčků pro zákazníky. Od začátku se celá objednávka začne vyvíjet úplně jinak, než jsem předpokládala. Někdy kolegyně v Aura-Somě zamění lahvičku, jindy mi přijde lahvička, která není v takové kvalitě, abych ji s klidným svědomím poslala dál. Někdy se prostě něco na té cestě uděje.

A první myšlenka bývá jednoduchá: Proč to nemůže jít tak, jak jsem si naplánovala?

Jenže postupem času jsem si začala uvědomovat jednu velmi obyčejnou věc. Za tím vším stojí člověk. Člověk objednávku připravuje, člověk ji balí, člověk ji převáží a člověk na druhé straně čeká. A člověk někdy udělá chybu.

Žijeme v době, kdy jsme si zvykli mít téměř všechno okamžitě. Něco chceme, klikneme a očekáváme, že to bude. Objednáme, zaplatíme a chceme doručení nejlépe hned. Napíšeme zprávu a čekáme odpověď. Něco hledáme a během několika vteřin to máme před sebou.

Rychlost se pro nás stala téměř samozřejmostí. A možná právě proto jsme čím dál méně trpěliví.

Zajímavé je, že když potom vytouženou věc skutečně získáme, radost někdy trvá jen velmi krátce. Tolik jsme se soustředili na to, že ji chceme mít, až samotný okamžik získání téměř okamžitě vyprchá. A za chvíli už přemýšlíme nad další věcí, kterou bychom mohli chtít.

U některých svých objednávek jsem si proto postupně zvykla říkat, že pokud něco od začátku nejde úplně lehce, možná je to jednoduše určitý proces.

Nemyslím tím, že za každou zaměněnou nebo poškozenou lahvičkou musíme hledat nějaké velké znamení. Spíš jsem přestala mít potřebu okamžitě všechno hodnotit jako špatně jen proto, že se věci neodehrávají podle mé představy.

Na druhé straně je samozřejmě zákazník, který čeká. A já chápu, že může být netrpělivý. Sama bych možná byla také. Ale právě podobné situace nás někdy všechny vedou k něčemu, co v dnešní rychlé době není vůbec samozřejmé – k trpělivosti.

A možná také k určitému odevzdání.

Ne k rezignaci. Ne k tomu, že nám bude jedno, co se děje. Odevzdání pro mě znamená něco jiného. Udělat všechno, co je v danou chvíli v našich silách. Napravit, co napravit můžeme. Postarat se o to, co je naší odpovědností. A potom už netlačit na život silou jen proto, že jsme si vytvořili určitý scénář.

Možná některé věci mají svůj význam, který v daném okamžiku vůbec nemůžeme znát. Možná jej pochopíme později. A možná také nikdy. I to je součást života.

Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že nepotřebuji všemu rozumět. Nemusím znát odpověď na každé „proč“. Nemusím mít všechno okamžitě pod kontrolou.

Někdy stačí přijmout, že dnešní cesta vede trochu jinudy, než jsem si ráno nakreslila na své pomyslné mapě.

A právě v těchto chvílích se možná učíme důvěře.

Důvěře, že můžeme udělat maximum a přesto nechat některé věci plynout. Důvěře, že chyba člověka nemusí být katastrofa. Důvěře, že zdržení nemusí znamenat konec. A také důvěře, že ne všechno musí přijít přesně ve chvíli, kdy jsme si usmysleli, že to chceme.