Nesuďte, abyste nebyli souzeni

O síle slov, soudu a o tom, co svými slovy vytváříme

Je to jedna z vět, které zná téměř každý. Možná jsme ji slyšeli tolikrát, že už ani nepřemýšlíme nad tím, jak hluboký význam v sobě skutečně nese.

Protože soudit je velmi snadné.

Vidíme člověka v určité situaci, slyšíme několik slov, dozvíme se část jeho příběhu a během několika okamžiků máme jasno. Víme, co měl udělat jinak. Víme, kde udělal chybu. Víme, jaký je.

Ale opravdu víme?

Neznáme všechno, co člověk prožil. Nevíme, co se odehrává v jeho nitru. Neznáme jeho strachy, bolesti, zkušenosti ani okolnosti, které jej přivedly právě tam, kde dnes stojí.

A přesto někdy vyslovíme soud.

Slova nejsou jen slova

Kabala věnuje slovu mimořádnou pozornost. Slovo není vnímáno pouze jako prostředek komunikace. Nese určitý záměr, směr a sílu.

Slovem můžeme člověka povzbudit, dodat mu naději a někdy změnit celý jeho den.

Stejným slovem však můžeme zranit.

Je v nich laskavost?

Je v nich snaha pochopit?

Je v nich povzbuzení?

Nebo je v nich ukrytá hořkost, závist, zloba, potřeba druhého zmenšit nebo ukázat, že my bychom jeho život zvládli lépe?

Dr. Joseph Michael Levry ve svém učení často upozorňuje na sílu řeči. Na to, že slovo nepůsobí pouze na člověka, kterému je určeno, ale také na toho, kdo jej vyslovuje.

V jeho duchovním pojetí může pozitivní řeč, povzbuzení a laskavost člověka pozvednout a zároveň proměňovat i nás samotné. Kabala jde v tomto směru ještě dál a dotýká se také principu karmy – tedy odpovědnosti za to, co svými myšlenkami, slovy a činy vytváříme.

Co vysíláme, tím se také stáváme

Karma nemusí být chápána jako nějaký nebeský trestní systém, ve kterém někdo zapisuje naše chyby.

Můžeme se na ni podívat mnohem jednodušeji.

Každým slovem, myšlenkou a činem něco vytváříme.

A především něco vytváříme sami v sobě.

Když neustále někoho kritizujeme, postupně se sami zabydlujeme ve světě kritiky.

Když hledáme chyby, náš pohled se začne automaticky zaměřovat právě na ně.

Když v druhých neustále hledáme to špatné, časem začneme svět skutečně takto vidět.

A naopak.

Pokud se učíme povzbuzovat, začínáme kolem sebe vidět více naděje.

Pokud se učíme odpouštět, objevujeme větší svobodu také pro sebe.

Pokud se učíme dívat na druhého člověka se soucitem, něco se mění i uvnitř nás.

Nejde pouze o to, že jednou bude někdo soudit nás.

Možná se totiž každým soudem určitým způsobem soudíme již nyní. Vytváříme prostředí, ve kterém sami žijeme.

Rozlišovat ale neznamená soudit

Tohle považuji za velmi důležité.

Nesoudit neznamená být naivní.

Neznamená to omlouvat špatné jednání.

Neznamená to, že máme nechat druhé překračovat naše hranice nebo že nemáme říct:

„Toto není v pořádku.“

Můžeme velmi jasně vidět, že určitý čin byl nesprávný, a přesto nemusíme odsoudit celého člověka.

První vytváří hranici.

Druhá vytváří rozsudek.

A právě tento rozdíl je podle mě v duchovním životě nesmírně důležitý.

Nikdy neznáme celý příběh

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak málo můžeme vědět o životě druhého člověka.

Někdy někoho potkáte v jeho nejhorším období a myslíte si, že jste poznali jeho charakter.

Ale možná jste pouze zahlédli jednu těžkou kapitolu jeho života.

Někdo je podrážděný, protože dlouho nespal.

Někdo se bojí.

Někdo právě někoho ztratil.

Někdo bojuje s něčím, o čem nikomu neřekl.

A někdo jednoduše udělal chybu.

Stejně jako jsme ji mnohokrát udělali my.

To neznamená, že máme přestat rozeznávat dobro od zla. Znamená to pouze připustit, že nevidíme celek.

A právě tam začíná pokora.

Co říkáme, když druhý není přítomen

Možná největší zkouškou našeho slova není to, co řekneme člověku do očí.

Ale to, co o něm říkáme, když odejde z místnosti.

Právě pomluva, negativní řeč a neustálá kritika jsou v duchovních tradicích vnímány velmi vážně. Nejen proto, že mohou ublížit druhému člověku, ale také proto, že mění nás samotné.

Možná tedy předtím, než něco o někom řekneme, můžeme na okamžik zastavit sami sebe.

Protože stejná věta může být vyslovena z lásky nebo z potřeby ublížit.

A ten rozdíl často sami velmi dobře cítíme.

Slovo jako každodenní duchovní praxe

Duchovní život nemusí začínat při meditaci.

Nemusí začínat před oltářem ani při modlitbě.

Možná začíná mnohem obyčejněji.

Ve chvíli, kdy máme možnost někoho ponížit, ale neuděláme to.

Když můžeme rozšířit pomluvu, ale necháme ji u sebe skončit.

Když místo další kritiky řekneme něco, co druhého povzbudí.

Když dokážeme říci pravdu, ale nemusíme ji použít jako zbraň.

A někdy také tehdy, když prostě mlčíme.

Dávejme pozor, co posíláme do světa

Slova jsou zvláštní.

Jakmile je vyslovíme, už je nemůžeme vzít zpět.

Můžeme se omluvit. Můžeme něco vysvětlit. Můžeme se pokusit napravit škodu.

Ale vyslovené slovo už jednou vstoupilo do života druhého člověka.

Proto má smysl zacházet s ním opatrně.

Ne ze strachu z karmy.

Ale z vědomí odpovědnosti.

Možná nemusíme každý den vykonávat velké duchovní činy.

Možná stačí začít tím, co máme neustále k dispozici.

Svým slovem.

Nesuďme tedy příliš rychle. Neznáme celý příběh.
A používejme svá slova tak, aby po nás ve světě zůstávalo o trochu více světla, než v něm bylo předtím.